S hlubokou vděčností a úctou

Milí čtenáři,
rád bych se s vámi podělil o jednu velmi hlubokou zkušenost, týkající se síly modlitby v ohrožení lidského života. Krátce po své konverzi v osmdesátých letech 20. století jsem četl životopis Dona Bosca a do paměti se mi výrazně otiskl příběh, který mnozí z vás jistě znají: Don Bosco leží těžce nemocný a ocitá se mezi životem a smrtí. Chlapci, o které se stará, se mobilizují duchovně i modlitebně. Z lásky ke svému vychovateli drží přísný půst, neustále se za něj někdo modlí před obrazem Panny Marie, a to i po naprosto vyčerpávajících dvanáctihodinových pracovních směnách. Chlapci bojují s vypětím všech svých sil, protože bojuje i jejich vychovatel, a oni touží, aby zůstal naživu. Asi po týdnu je tento těžký boj vítězně vybojován, Don Bosco je uzdraven a je schopen říct: „Za svůj život vděčím vám.“
Tato epizoda na mne udělala velký dojem a já jsem si pomyslel, že pomalu začínám objevovat jeden rozměr toho, co to znamená věřit nejen v nebeské, ale i pozemské „communio sanctorum“, „společenství svatých“. A řekl jsem si, že tento příběh je – při respektu k naprosté Boží svobodě - zároveň jistým druhem Božího příslibu i cestou k následování, objeví-li se v životě každého z nás podobně těžké chvíle.
Tehdy jsem ještě nevěděl, že v roce 2018 se sám ocitnu na prahu Věčnosti. Diagnóza zněla „zhoubný nádor v pokročilém stavu na hlavě slinivky břišní“. Na operaci bylo již téměř pozdě, ale lékaři se nakonec rozhodli, že to risknou. A právě před nástupem do nemocnice se mi opět vybavil onen příběh. Začal jsem tedy volat o pomoc Boha, včetně onoho nebeského i pozemského „communia sanctorum“. Bylo zde společenství rodiny, přátel, známých, věřících z farnosti, a především široké spektrum dobrodinců a podporovatelů napříč Schoenstattským hnutím, s nímž jsme již dlouhá léta spojeni. Ti všichni i mnozí další (abych na nikoho nezapomněl) začali uskutečňovat „duchovní a modlitební mobilizaci“. Byli jsme navzájem v mailovém a telefonickém kontaktu, mnozí mne navštěvovali, přicházely mi zprávy o stálé duchovní podpoře i o tom, že okruh osob zapojených do modlitby za záchranu mého života se rozšiřuje o další věřící, které vůbec neznám, a sahá až k členům dalších společenství či řeholních řádů i do ekumenického duchovního prostoru.
Věřím, že všechno toto lidské úsilí, odevzdané Kristu a prostoupené proměňující sílou jeho kříže, vedlo ruce chirurgů při samotné operaci a dodávalo mi životní energii zejména v prvních fázích následné chemoterapie, která značně připomínala „náročnou vysokohorskou túru“. Vyšplhat na Žlutý kopec do Masarykova onkologického ústavu a bivakovat tam za přísunu pouhé „chemoterapeutické“ stravy, to je jistý asketicko-horolezecký výkon, který se, doprovázejí-li vás viditelní i neviditelní „šerpové modlitby“, zvládá podstatně lépe, než kdyby se člověk ocital zcela sám a bez vědomí jakékoliv pomoci. A nebyli zde pouze tito „šerpové“. Objevili se i další „atleté a atletky Kristovi“, kteří přispěli svým úmyslem a nasazením, ale také nabídnutím svých vlastních bolestí i starostí k ulehčení mé zátěže a k pomoci postupovat dál. V této souvislosti nemohu nevzpomenout na jistého pana Václava, zaměstnance Televize Noe, se kterým jsem se několikrát setkal během našich chemoterapií. Ač zcela smířen a odevzdán do Božího milosrdenství, jelikož jeho zdravotní stav již nebyl vyléčitelný, trávil se mnou večery v diskusích nad rozličnými tématy, jakoby se nic nedělo, a také v modlitbě, kdy jsem jaksi intuitivně cítil, že završení jeho životní cesty nějakým způsobem souvisí s jeho prosbami za moji záchranu.
Přátelé z schoenstattského díla rodin také mezitím vytvořili webovou stránku s virtuální i reálnou trasou poutí, které bylo možno s modlitbou v duši skutečně aktivně pěšky proputovat, proběhat nebo kontemplativně promodlit. To vše představuje jistou zkušenost modlitebního hnutí, ve kterém by bylo dobré určitým způsobem pokračovat, zvláště v dnešní náročné době, kdy nikdo z nás neví „dne ani hodiny“. Co je v této souvislosti podle mého názoru důležité, je ona „duchovní mobilizace“. Moje zkušenost mi říká, že je třeba neostýchat se a volat o pomoc. Bušit a tlouci, křičet a volat. Jistě, je zcela v Boží kompetenci, budou-li (a jakým způsobem) naše modlitby vyslyšeny a budeme-li i nadále zachováni pro časný život. Ale rád bych vyjádřil toto: Neostýchejme se informovat své přátele a blízké, nenechávejme si svá břemena „diskrétně pouze pro sebe“, protože „víc hlav, víc rozumu“, „více srdcí, více lásky“ a „více atletů a atletek Kristových, větší tah na bránu Božího milosrdenství“, ať už nás Bůh zachová či povolá. Ztratit tím nemůžeme nic, naopak, pouze získat. Jistě je ale pochopitelné, že někteří lidé mají vážné důvody nechtít své bolesti, utrpení či nemoci sdílet. To je třeba respektovat. Navzdory tomu se domnívám, že nemáme v takových případech trpět zbytečnými lidskými ohledy a můžeme volat blízkého i vzdáleného věřícího o pomoc. Proto jsme přece communio, komunita, společenství: „Neste břemena jedni druhých…“ (Gal 6, 2)
Anebo: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země dala úrodu.“ (List Jakubův 5, 16 – 18)
Závěrem bych si rád vypůjčil oblíbené úsloví jednoho z našich známých kněží:
„S hlubokou vděčností a úctou.“ S hlubokou vděčností a úctou k vám všem, viditelným i neviditelným dobrodincům, žijícím i těm, kteří nás předešli na Věčnost. Za svůj život vděčím milosrdnému Bohu a jistě i vám všem.
Karel M. P.

(V projektu VAMOS CARLOS! 17.7.2018 - 9.3.2019 se skrze modlitbu během urazilo na úmlysl Karla 6953 km a kromě mnoha jiného pomodlilo 1280 desátků růžence. Jak Karel zmiňuje, toto byla ale jen jedna část modliteb za něj. Karle, děkujeme moc za tvé svědectví!)