Roku 2016 mi zjistili rakovinu mízních uzlin s infiltrací do kostní dřeně. Před tím, než jsem onemocněl, jsem dělal závodně atletiku, a i díky tomu jsem se s velkou radostí zapojil do iniciativy modlitba během. Společně s dalšími kluky jsme tehdy běželi z Rokole do Brna. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že jednou budu potřebovat taky tuto modlitbu a bude na ní téměř záviset můj život.

Ať druh rakoviny a způsob chování byl neobvyklí, dařila se léčba dobře a já jí zvládal až na zvýšenou únavu dobře. Mé představy byli ze začátku velmi optimistické. Myslel jsem si, že budu moci dál chodit běhat, někdy zajdu do školy, budu se moci vídat s kamarády a můj život bude dost podobný jako do tehdy.
To všechno se změnilo po třech měsících, kdy se zjistilo, že léčba vůbec nezabírá a bude potřeba vysoce riziková léčba a transplantace kostní dřeně. V této době probíhala rokolská pouť a mládež „šla“ s myšlenkou na mě. Nechápal jsem proč, když za mě šli spousty kilometrů pouť, se léčba nelepšila, ale naopak se zhoršila.
Můj vztah k Bohu před a na začátku nemoci nebyl moc růžový. Moje víra se skládala především z proseb za dobré umístění během závodů, a to ne vždy vyšlo. Co jsem v té době neznal byl dík a chvála Bohu. Jedna z nejcennějších věcí, co jsem se naučil během nemoci od Pavla Streža.
Během průběhu vysoce rizikové léčby jsem měl bez nalezení vhodného kostního dárce téměř nulovou šanci na přežití. Podmínka pro transplantaci kostní dřeně, je úspěšné sražení rakovinových buněk v těle. Chemoterapie, kterou jsem v té etapě dostával, byla velmi nebezpečná a doktoři nevěřili, že by mohla fungovat tak rychle, jak by bylo potřeba. Naštěstí stačilo to množství, které bývá obvyklé, aby úspěšně ničilo rakovinu v mém těle. Tehdy jsme poprvé cítili, že je v tom něco víc než jen ruka doktora.

Během této doby se usilovně hledal vhodný dárce kostní dřeně. Ten se pozná podle stejných „hla znaků“. Jen jich celkově 10 a musí se všechny shodovat mezi dárcem a pacientem. V České republice se žádný nenašel. Naštěstí spolu spolupracují registry dárců v Europě a díky tomu se našel vhodný dárce kostní dřeně v Polsku.
Dosavadní léčba probíhala v Brně, ale transplantaci samotnou jsem musel podstoupit v Praze, kde jsou na to specializovaní doktoři. 2 měsíce jsem byl zavřený v pokoji, který byl bez záchodu, sprchy a muselo být vše velmi sterilní. Všechno, co do něj mohlo být přineseno muselo být zdezinfikováno a mohli ke mně pouze doktoři, sestry a maminka, která se o mě starala. V pokojích uklízeli rodiče každý den místo uklízeček. Ta by nikdy nedokázala uklízet pro neznámé dítě pokoj tak pečlivě jako milující rodič.

Transplantace samotná probíhá jako transfúze krve. Dřeň se musí ujmout ideálně do 20 dní. V té době se za mě začala mládež modlila růženec a bylo krásné sledovat, jak od doby, co se za mě začali modlit, krevní obraz se začal zlepšovat. Měl jsem speciální facebookovou stránku, kde rodiče psali, jak to se mnou vypadá a co je nového. To, co mi pomohlo mimo Boha a doktorů přemoct tuto nemoc, byla neuvěřitelná síla společenství lidí, kteří se za mě modlili. Věděl jsem, že na to nejsem sám.

Nyní jsem už zdravý a beru jen preventivně antibiotika. Vrátil jsem se do každodenního života, ale ten už není stejný, jako býval před nemocí. Během ní jsem mohl objevit pár věcí, ze kterých budu ještě dlouho žít. První a hlavní věcí je, že Bůh existuje, že ho musíme hledat a rozvíjet vztah i z naší strany. Další věcí je, že svět si děláme, jaký ho chceme mít a že už tady na zemi můžeme zažít kousek nebe. Během nemoci jsem se snažil brát věci, které mě potkaly i s humorem. Samozřejmě hodně věcí jsem musel dělat přesně a vážně, ale i mezi tím byl vždy prostor pro radost a smích. Taky jsem se naučil ve všem Bohu důvěřovat, ať se stane, co se stane. Vždycky pro nás má náš nebeský Otec ty nejlepší úmysly. Při tomto svědectví o mém uzdravení bych moc rád poděkoval všem, kteří tvořili společenství v modlitbě či myšlence a dali my druhou šanci na život. Srdečný dík!